texty vú - 1

Guillaume Apollinaire - Alkoholy

Máj

Překrásný měsíc máj když pluje podél skal

Rýnského pobřeží odkud nás dámy zdraví

Ach jak jste půvabné leč bárka dál se plaví

Dál pluje kolem vrb jež kdosi rozplakal

Od řeky zahrada se zvedá terasou

Hle plátky růžové co z třešní krouží k zemi

Vždyť to jsou nehty té po které stýská se mi

A plátky uvadlé – to její víčka jsou

Na břehu po cestě oslíček táhne káru

A za tím oslíkem pes medvěd opice

A čtyři cikáni jdou prachem silnice

Zatím co obchází porýnské vinice

Vzdálený lehký marš pískaný na píšťalu

Překrásný měsíc máj ozdobí zříceniny

Divokým révovím šípkem a břečťany

A vítr od Rýna si hraje s vrbami

S žvatlavým rákosím a s květy révovými

Sergej Jesenin - Anna Sněgina

Co bylo, bylo...

Nevrátí se.

Jak velká voda léta jdou.

A já tak ráda – děla tiše –

u branky sedala jsem v dvou.

O slávě snívali jsme – říká.

Vy odvážně jste za ní šel.

Já pro mladého důstojníka

jsem na to zapomněla, žel...

Slyším a s netrpělivostí

vpíjím se v sličnou její tvář.

Chtělo by se mi říci:

Dosti!

Ne, o tom ne už!

Proč a zač?

Chtít – směšno. Místo toho v příval

myšlenek Anniných jsem vpad.

– Oh, ano...

Jak bych nevzpomínal...

Posadíte se?

Jsem tak rád.

Přečtu vám verše,

chcete-li jen...,

jež na opilou Rus jsem psal.

Jsou upřímné...

A je v nich trýzeň

mých let i cikánský jich žal.

- Sergeji!

Oškliví vy hosti.

Tak líto je mi,

plna studu jsem,

pijanské vaše výstřednosti

že za žert slouží v Rusku všem.

Povězte:

Co se  s vámi děje?

- Nevím.

- A kdo má lépe znát?

- Snad v nečase, když mlha věje,

že v podzim zrodila mě máť…

- Žertujete…

- I vy jste chtěla…

- Jste zamilován?

- Ale kde.

- Pak nechápu už ale zcela,

tak ničit že se můžete…

Vy, kterému svět otvírá se…

Smrákalo, mlžila se dál.

A nevěda, já hladil zase

jsem rukavičku jí a šál.

Sofoklés - Antigona

KREÓN

A ty mi pověz –zkrátka, bez oklik-

zda znalas vyhlášku a zákaz můj?

ANTlGONA

Ó znala, jak by ne.byl znám přec všem.

KREÓN

A osmělila ses jej přestoupit?

ANTlGONA

Ten zákaz přec mi neohlásil Zeus,

ni Díké, družka bohů, podsvětních,

zde takové nám řády nedala.

A nemyslila jsem, že takovou  

má moc tvůj zákaz – dalť jej smrtelník! -

bv mohl platit víc než nepsané

a neochvějné bohů zákony.

Ty nežijí jen včera nebo dnes,

však věčně, aniž víme, kdo je dal.

A pro ně nechtěla jsem od bohů

být trestána, I nelekla jsem se

zde ničí vůle.Věděla jsem přec,

že zemru: jak by ne? I kdybys ty

to nebyl vyhlašoval. Zemru-li

však před svým časem, to mám za zisk jen.

Kdo žije v hojných strastech jako já,

zdaž není pro něj ziskem zemříti?

Však zdá-li se ti čin můj zpozdilý,

aj, kárá zpozdilec mou zpozdilost

Karel Poláček - Bylo nás pět

…nejdříve se osmělil Éda Kemlink, ten vám má skok jako plavec závodník. Bejval a já jsme plácli do vody jako žába, ale Čeněk Jirsák skočil pozpátku, protože je hrdý. Ale předtím se pokřižoval. Ten malý chlapec Venda Štěpánků taky vykřikl: "Já!" a skočil do vody, jak to viděl u těch dospělých.

U Klobouku jest velká touň a my jsme si nevzpomněli, že Venda Štěpánků třeba neumí plavat. On taky neuměl. A zmizel pod vodou, pak se vynořil, něco vykřikl, zase zmizel a polykal andělíčky. "Ješíšmariá!" křičeli jsme, "on se utopí!" Protože je tam vir a voda se točí porád dokola a je tam plno kořenů, do kterých se zapletou nohy. Tak jsme stáli a křičeli a byli jsme polekáni, protože jsme nevěděli, co teď. Jenom Zilvar z chudobince nekřičel, on nikomu nic neřekl a skočil do touně. Nýbrž plaval pod vodou a šmátral kolem sebe, vynořil se, kašlal vodu a pravil: "Už ho mám, už ho držím za vlasy!" Všichni jsme křičeli: "Nepusť ho!" On odpověděl: "Nepustím, neboť ho držím pevně."

Pomohli jsme mu vytáhnout Vendu na břeh, a když byl na břehu, tak Zilvar pravil: "Herdek filek!" a vysmrkal se.

     Venda ležel bez hnutí a nebylo vidět, že dýchá. Už jsme si myslili, že je po něm, tak jsme byli celí pryč a já jsem pravil: "Tak vidíte, já jsem nechtěl, aby šel s námi," a bylo mně do bréče. Bejval Antonín taky pravil, že nechtěl, aby šel s námi, ale já jsem pravil: "To není prauda, ty vrdloužeš, sám, povídal, nechte ho, ať jde s námi." Bejval sprostě pravil, že sám vrdloužu, ale Čeněk Jirsák pravil : "Teď se nehádejte, to nemá žádnou cenu, nýbrž musíme přivést utopence k životu."

     Éda Kemlink pravil, že je to prauda, co říká Jirsák, ale jak to máme udělat? Čeněk Jirsák pravil, že na chodbě školy, co do ní chodíme, jest obraz, na kterém je vymalováno, jak se vzkřísí umrlý utopenec a že se to musí podle toho dělat. A dělal to podle toho a pohyboval Vendovýma rukama i nohama a mačkal mu břicho, až z něho vyšla voda.

Dalimilova kronika

O sedlčie knieni Bořeně
Kněz Oldřich o Postoloprtech lovieše.
Sta sě, že když skrzě jednu ves jědieše,
uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,
bosa i bez rukávov rúcho práše.
Sedlka velmi krásna bieše,
k tomu ovšem stydlivé nravy mějieše.
Počě sě jejie krásě diviti stojě,
a inhed ju sobě za ženu pojě.
Ta knieni šlechetna bieše,
sobě jmě Bořena mějieše.
                                              (transkribováno)

Když v postoloprtské stráni
lovil Oldřich, znenadání
za jednou vsí nad říčkou
spatřil selku mladičkou,
jak v košili bez oplecka,
bosa, umáčená všecka,
pere. Byla krásná, milá,
Oldřichu se zalíbila,
že tvář měla čistou, něžnou.
A tak učinil ji kněžnou.
Ona kněžna dokonalá
Božena se jmenovala.
Oldřich nedbal nic, že páni
to manželství jemu haní.  

Řek : „Tak to už v světě chodí,
že se z chlapa šlechtic rodí

a že sedlák neřídce
za otce má šlechtice.

Pán i kmán jsou jedna krev,
proto potlačte svůj hněv,
že jsem si vzal za ženu
prostou dívku Boženu.
Ve mně každý pána hledá.
Na Přemysla, na praděda
nejdříve však pomyslete,

jenž z oráče na knížete

povýšen byl. Všichni stejně

počati jsme byli v ženě,
ač pokládán za šlechtice
je ten, kdo má stříbra více.
Chci žít s českou selkou skrovnou

spíš než s Němkou, s císařovnou.

Pouto krve vždy je silné,

Němka k Čechům sotva přilne.
Vaše utrhačné řeči
o hlouposti jenom svědčí.
Jak u Němky byste, páni,
chtěli prosit o zastání?
Čeleď z Němec, z Němec mistři,
Němkyně je na koni
a mé děti, synci bystří,
německy jen švadroní.
Vidím, jak zem vadne, chřadne,
jen Čech právo nemá žádné.

B.Němcová - Divá Bára

Pana správce jak by studenou vodou polil; už mu ani nechutnalo a raději by se byl viděl doma na posteli. Jen to ho zdrželo, že s ním půjdou průvodčí. — Vlček ale měl již trochu v hlavě, pacholek při nalívání si přihnul, myslil si: není to každý den, — i nedbali jít, až bylo již po desáté. — Tu teprv se vypravili na cestu. Správec, strachem vystřízlivělý, pozoroval, že oba jeho průvodčí ochmeleni jsou; šněrovali po cestě jeden sem a druhý tam. Nebylo s nimi řeči — a pan správec byl v smrtelných ouzkostech, ačkoliv si ještě naději dělal, že strašidlo ten den nechodí. — Ach, on se na ten den tak těšil, všecko měl pěkně vypočteno a všecko se mu zbryndalo.

     Noc byla jasná dost, bylo vidět od vesnice až k lesu; už byli pocestní nedaleko, když tu najednou z lesa vystupuje vysokánská — alespoň se jim tak zdálo — bílá postava, přímo k nim. — Správce vykřikl a jako špalek na zem se převalil; kostelník mžikem vystřízlivěl, dal se na útěk, jen pacholek zůstal jako sloup stát, — když ale postava bílou rukou odhrnula zahalení a umrlčí obličej mu ukázala a zuby naň vycenila, vlasy mu vyvstaly úlekem, hrůza ho obešla i sklesl vedle správce na kolena. — Postava si ho ale nevšimla, silnou rukou pozdvihla správce se země a zahoukla mu dutým hlasem do uší: „Jestli se ještě jednou na faře ukážeš co ženich, je po tobě veta!" — To dopovědíc, kráčela dlouhým, zvolným krokem k dědině. (…)

… brali se na cestu k zádušnímu lesu. Viděli hned u vsi bílou postavu zvolna kráčet, ne ale ke vsi, nýbrž stranou na luka ke hřbitovu. Zarazili se na okamžik, pak ale křikem srdnatosti si dodávajíce, postupovali všickni v jedné hromadě za bílou postavou, která vidouc je, krok zrychlila. — Najednou ale i ona se dala do běhu, k řece, a na můstku jim zmizela s očí. — Dali se tedy za ní, majíce již více smělosti. — U mostku se zastavili. „Něco tu leží bílého!" křičeli. — Kostelník udělal kříž nad mostkem, a když se jim na zvolání „Chval každý dobrý duch Hospodina" nic neozývalo, přistoupl jeden ze sedláků blíže a viděl, že tam leží jen šat. — Kyjem celý ten balík nakydl a tak to nesli do vsi; na cestě ale vzali s sebou polomrtvého správce, kterého pacholek skoro nést musel. Šli zrovna do fary. — Pan farář ještě nespal — a ochotně jim dveře otevřel. — Prohlíželi, co našli, a všickni zůstali, jak by s oblak spadli. — Byly to dvě bílé plachty a hnědá suknice vlněná s červenou lemovkou. — Suknici znali: „To je divé Báry!" zvolali všickni. „Proklatě!" kleli někteří. „Totě pravý drak!" nadávali jiní, nejhůř ale řádil spravec a kostelník, ti se pomíjeli. — Pacholek jediný smál se, řka: „Snáze bych se byl smrti nadál, než že v tom strašidlu vězí Bára, je to zatrolená ženská!“

G.G.Byron - Childe Haroldova pouť

1.

Ó, ty, již zvala Hellas dcerou nebe,

ó, Muso, vybájená v pěvců snech!

S tvé výše nesmí zvát má lyra tebe,

dost jiných všedně uráží ti slech.

Ač na slavného zřídla tvého břeh

jsem spěl, kde ticho vše, krom šeptu v zdroji,

a nad zpustlým zněl chrámem Delf můj vzdech:

zvuk můj se mdlících Devět budit bojí,

by vzaly v milost svou tu prostou píseň moji.

2.

Kdys v Albioně mládec žil, ten k ctnosti

a k dobrým cestám nezahoroval,

dny nectně mrhal pustou veselostí,

sluch noci v spánku rykem burcoval;

ó, byl to hýřil, studu vzdoroval,

jen rozpustilství hříšné šlo mu k duhu;

ne mnohou v světě věc si liboval

krom kupných žen a rozkošníků kruhu

i nízkých pijanů i vyšších dobrodruhů.

3.

Chilď Harold zval se on; však odkud jmeno

i rodokmen, mně smlčet vhodno jest;

dost, že kdys valně bylo proslaveno.

Však na vždy jedna špatná ratolest –

ó, jeden šibal zlehčí jmena čest,

byť mocné znal je starý kronikář,

a žádná z hrobů vyhrabaná zvěst,

ni prósy květ ni rým, ten sladký lhář,

zlým činům nemohou dát lesk či svatozář.

V.Hugo - Chrám Matky Boží v Paříži

Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: „To tě odnaučí nás probouzet v noci tím zatraceným zvoněním!“ ... […]

V tom okamžiku spatřil, že obecenstvo se rozestupuje. Z davu vystoupila podivně oděná dívka. Doprovázela ji malá bílá kozička s pozlacenými růžky. Dívka nesla v ruce tamburínu.

Oko Quasimodovo zajiskřilo. Byla to cikánka, kterou se včera v noci pokusil unést, šeredný kousek, za nějž, jak nejasně cítil, byl nyní právě trestán. […]

Nepochyboval o tom, že dívka se mu přišla pomstít a zasadit mu ránu jako všichni ostatní.

Viděl, jak rychle vystupuje po žebříku. Dusil se hněvem a zlostí. Byl by si přál, aby mohl pranýř skácet, a kdyby blesk z jeho oka mohl usmrcovat, cikánka by byla bývala rozdrcena dřív, než vystoupila na plošinku.

Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým ústům.

A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kterou nešťastník kdy uronil. […]

Když dopil, vztáhl své černé rty, bezpochyby, aby políbil tu krásnou dívku, jež mu přišla na pomoc. Avšak dívka, jež mu patrně nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšeně ruku jako dítě, které má strach, že je kousne zvíře.

A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku.

E.Bass - Klapzubova jedenáctka

     Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klapzuba, a ten měl jedenáct synů. Ve své chudobě nevěděl co s nimi, a tak z nich udělal fotbalové mužstvo. U chalupy měl pěkný, rovný kousek loučky, z té udělal hřiště, prodal kozu, koupil za to dva míče a kluci začali trénovat. Nejstarší, Honza, byl hrozný čahoun, šel tedy do branky, nejmladší dva synové, Frantík a Jura, byli drobní a mrštní, ty tedy starý Klapzuba postavil na křídla. Ráno v pět hodin už hochy probudil a vzal je na ostrý hodinový pochod do lesa. Když ušli šest kilometrů, obrátili se a zpátky to vzali klusem. Pak teprve dostali snídani a po ní začali kopat. Starý Klapzuba přísně dohlížel, aby každý uměl všecko. A tak je učil brát míče ze vzduchu, umrtvit je, podávat, falšovat, střílet v klidu i v běhu, se země i rovnou z podání, centrovat, dávat zadovky, driblovat, hrát hlavou, kopat desetimetrovky a roh, házet aut, brát míč z nohy, chytat jej na prsa, kombinovat třemi vnitřními nebo spojkou, křídlem a halfbekem, přehrávat na křídla, podnikat výpady nebo zase je zarážet, provádět dlouhé odkopy, umisťovat rány, vyťukávat drobnou kombinaci, dobíhat, vybíhat, vyrážet míč robinsonádou, stáčet jej ve větru, dělat klamavé pohyby, nestát ofsajd, přeskočit nastavenou nohu, hrát s jedním bekem, kopat špičkou, nártem, holení, kotníkem, patou. Jak vidíte, bylo toho moc, čemu se Klapzubovi kluci musili učit, ale to ještě nebylo všecko.

(…)Koncem třetího roku zajel Klapzuba do Prahy a přivezl tabulku, kterou přibil na vrata. Měla modrý rámeček a v něm na bílém poli stálo červenými písmenami:

S. K. KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA

Charles Baudelaire - Květy zla

Zdechlina

Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku.
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblázků.

(…)

Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;

(…)

A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.

(…)

To všechno klesalo a stoupalo jak vlna,

či perlilo se praskajíc;

tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna,

množí se, žije ještě víc.

(…)