TEXTY - Z - 2

---------------------------------------------------------------------------------

Jiří Wolker – Těžká hodina

Balada o snu

V špinavé ulici na předměstí
bydlel mládenec jménem Jan.
Měl dobré srdce, slabé pěsti
a modrou pracovní zástěru.
(…)

Tady jsou paláce, — tady podkroví,
tady jsou sytí, — tady hladoví,
jedni jsou otroci, — druzí diktátoři
a všichni jsou choří.
Svět je jak srdce kulatý
a je-li do půle rozťatý,
— umírá.
(…)

V předměstské ulici bydlela též
dívka jménem Marie.
Na šicím stroji každého dne
deset košil ušije.
(…)

Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
mezi nimi Jan a Marie,
svatí drží v rukou lilie,
muži kladiva a meče;
když velké sny se zabíjejí,
mnoho krve teče.

Musí se zabít,
musí se žít,
ruce jsou zbraně,
srdce štít!

------------------------------------------------------------------

Vítězslav Nezval – Edison

II.zpěv

Naše životy jsou strmé jako vrak

Jednou k večeru se vracel rychlovlak

mezi Kanadou a mezi Michiganem

soutěskami které neznám jejich jménem

po plošině kráčel malý průvodčí

s čapkou nasazenou těsně do očí

bylo tu však něco krásného co drtí

odvaha a radost z života i smrti

 

Jeho otec krejčí švec a drvoštěp

kupec s obilím měl chatrč půdu sklep

a věčnou nestálost jež k potulkám nás svádí

zemřel touhou po vlasti a smutkem mládí

(…)

Já jsem býval také v dětství hrdina

já jsem čítal také knihy Darwina

já jsem si hrál také vážněji nežli jiní

s kyselinou solnou v malé školní skříni

s burelem a čpavkem s cívkou rumkorfu

(…)

Tomáši tys nebyl mužem métié

čet jsi „Analýzu melancholie“

i tys poznal žalost smutek stesk a lásku

v knížkách v Detroit mezi statisíci svazků

ty jsi sníval též o cestách po moři

ve své primitivní laboratoři

------------------------------------------------------------------------------

Jaroslav Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka…

„Tak nám zabili Ferdinanda," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. …

     „Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?" otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, "já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda."

     „Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho:"

     „Ježíšmarjá," vykřikl Švejk, "to je dobrý. A kde se mu to, panu arcivévodovi, stalo?"

     „Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu:"

    „Tak se podívejme, paní Müllerová, v automobilu. Jó, takovej pán si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak taková jízda automobilem může nešt'astné skončit. A v Sarajevu k tomu, to je v Bosně, paní Müllerová. To udělali asi Turci. My holt jsme jim tu Bosnu a Hercegovinu neměli brát.

---------------------------------------------------------------------------

Karel Čapek – RUR

Dějství III.

Primus: My - my - patříme k sobě.

Alquist: Ty jsi řekl. (otevře dveře ve středu) Ticho. Jděte.

Primus: Kam?

Alquist: (šeptem) Kam chcete. Heleno, veď ho. (strká je ven) Jdi, Adame. Jdi, Evo; budeš mu ženou. Bud jí mužem, Prime. (Zavírá za nimi). 

Alquist (sám) Požehnaný dni! (jde po špičkách ke stolu a vylévá zkumavky na zem) Svátku dne     šestého! (sedne u psacího stolu, hází knihy na zem; pak otevře bibli, listuje a čte) "A stvořil Bůh člověka k obrazu svému k obrazu Božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je. I požehnal jim Bůh a řekl rosttež a množte se, a naplňte zemi ….Den šestý! Den milosti. (padá na kolena) Nyní propustíš, Pane, služebníka svého - svého nejzbytečnějšího sluhu Alquista. Rossume, Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? …Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji; neboť uzřely oči mé - uzřely - spasení tvé skrze lásku, a život nezahyne! (vstává) Nezahyne! (rozpřáhne ruce) Nezahyne!

OPONA

--------------------------------------------------------------------------

Karel Čapek – Povídky z jedné kapsy

ZLOČIN NA POŠTĚ

“Pane, Spravedlnost,” řekl četnický strážmistr Brejcha. “To bych rád věděl, proč to je na obrazech taková ženská s kšandou na očích a s vážkami, jako by prodávala pepř. Já bych mínil, že Spravedlnost

vypadá jako četník. To byste nevěřil, co věcí my četníci rozsoudíme bez soudce, bez vážek a bez takových cavyků. V menších případech dáme po hubě a ve větších případech si odepneme řemen; to je v devadesáti případech ze sta celá spravedlnost. A já vám povím, pane, že tuhle jsem já sám usvědčil dva lidi z vraždy a sám jsem je odsoudil k spravedlivému trestu a trest jsem vykonal, a nikomu jsem o tom nehlásil ani slovo. Tak počkejte, vám to teda řeknu. No jo, vy se pamatujete, pane, na tu slečinku, co tady v obci byla přede dvěma lety na poště. No právě, Helenka se jmenovala. Taková hodná a milá holka, hezká jako obrázek. Bodejť byste se na ni nepamatoval. Tak ta Helenka, pane, se loni v létě utopila; skočila do rybníka a šla asi padesát metrů, než přišla do hloubky. Teprve za dva dny vyplavala. A víte, proč to udělala?“

---------------------------------------------------------------------

Karel Poláček – Bylo nás pět

…nejdříve se osmělil Éda Kemlink, ten vám má skok jako plavec závodník. Bejval a já jsme plácli do vody jako žába, ale Čeněk Jirsák skočil pozpátku, protože je hrdý. Ale předtím se pokřižoval.

Ten malý chlapec Venda Štěpánků taky vykřikl: "Já!" a skočil do vody, jak to viděl u těch dospělých. U Klobouku jest velká touň a my jsme si nevzpomněli, že Venda Štěpánků třeba neumí plavat. On taky neuměl. A zmizel pod vodou, pak se vynořil, něco vykřikl, zase zmizel a polykal andělíčky. "Ješíšmariá!" křičeli jsme, "on se utopí!" Protože je tam vir a voda se točí porád dokola a je tam plno kořenů, do kterých se zapletou nohy. Tak jsme stáli a křičeli a byli jsme polekáni, protože jsme nevěděli, co teď. Jenom Zilvar z chudobince nekřičel, on nikomu nic neřekl a skočil do touně. Nýbrž plaval pod vodou a šmátral kolem sebe, vynořil se, kašlal vodu a pravil: "Už ho mám, už ho držím za vlasy!" Všichni jsme křičeli: "Nepusť ho!" On odpověděl: "Nepustím, neboť ho držím pevně."

Pomohli jsme mu vytáhnout Vendu na břeh, a když byl na břehu, tak Zilvar pravil: "Herdek filek!" a vysmrkal se.

-------------------------------------------------------------------------

Eduard Bass – Klapzubova jedenáctka

Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klapzuba, a ten měl jedenáct synů. Ve své chudobě nevěděl co s nimi, a tak z nich udělal fotbalové mužstvo. U chalupy měl pěkný, rovný kousek loučky, z té udělal hřiště, prodal kozu, koupil za to dva míče a kluci začali trénovat. Nejstarší, Honza, byl hrozný čahoun, šel tedy do branky, nejmladší dva synové, Frantík a Jura, byli drobní a mrštní, ty tedy starý Klapzuba postavil na křídla. Ráno v pět hodin už hochy probudil a vzal je na ostrý hodinový pochod do lesa. Když ušli šest kilometrů, obrátili se a zpátky to vzali klusem. Pak teprve dostali snídani a po ní začali kopat. Starý Klapzuba přísně dohlížel, aby každý uměl všecko. A tak je učil brát míče ze vzduchu, umrtvit je, podávat, falšovat, střílet v klidu i v běhu, se země i rovnou z podání, centrovat, dávat zadovky, driblovat, hrát hlavou, kopat desetimetrovky a roh, házet aut, brát míč z nohy, chytat jej na prsa, kombinovat třemi vnitřními nebo spojkou, křídlem a halvbekem, přehrávat na křídla, podnikat výpady nebo zase je zarážet, provádět dlouhé odkopy, umisťovat rány, vyťukávat drobnou kombinaci, dobíhat, vybíhat, vyrážet míč robinsonádou, stáčet jej ve větru, dělat klamavé pohyby, nestát ofsajd, přeskočit nastavenou nohu, hrát s jedním bekem, kopat špičkou, nártem, holení, kotníkem, patou. Jak vidíte, bylo toho moc, čemu se Klapzubovi kluci musili učit, ale to ještě nebylo všecko.

-------------------------------------------------------------------

Bohumil Hrabal – Ostře sledované vlaky

A osobní vlak vjížděl do stanice, vyšel jsem na perón a cestující se vyhrnuli z čekárny a vlak zvolna přijížděl, na druhém vagónu stála na stupátku Máša, do noci svítil její nákrčník, na prsou měla služební lampičku, na zápěstí na řemínku konduktérské kleštičky, tak jako vždycky, i když jsme tenkrát natírali ten plot kolem celých dílen, vždycky byla čistá, i na konci šichty tak, jako by právě do ní přišla. A seskočila se stupátka, a jak natáhla nožku, měla černé střevíce a bílé ponožky, ve tváři jí zářily dolíčky a obličej v modré noci svítil, jako by si před chvílí cípem ručníku vyčistila ouška. A podala mi jablko a já jsem v jedné ruce držel lucernu a ve druhé jablko a Máša se na mne přitiskla, vzala mne do náruče, byla silnější než já, a tváře jí voněly mlíkem, přitiskla se na mne tak, že olejová lampička mě hřála na prsou, plamen se mi propaloval do srdce, a šeptala mi:

„Miloši, Miloši, já tě mám ráda, tolik ráda, ale tím vším, co bylo, já jsem vinna, ptala jsem se děvčat, jak na to, ptala jsem se těch starších, určitě všecko bude zase v pořádku, určitě, já už teďka vím, jak na to …víš?“

-----------------------------------------------------------------------------

Ota Pavel – Smrt krásných srnců

Moje maminka strašně toužila jet před válkou do Itálie. Nechtěla ani tak vidět Michelangelovy sochy a obrazy Leonarda da Vinci, jako si přála vykoupat se v teplém moři. Protože maminka pocházela ze Dříně u Kladna, kde byl jen ubohý kachní rybníček, pokrytý hustým zeleným žabincem, a nikdy toho koupání jako malá holka neužila. A tak se vždycky zjara ptávala tatínka:

„Leoušku, pojedeme letos?“

Můj tatínek Leo obvykle odvětil, že právě letos nemáme dost peněz, a dokazoval, že podle jeho názoru je to na Berounce u Křivoklátu o moc lepší. Můj tatínek měl totiž daleko jinačí starosti. V popředí jeho zájmu stál obchod a ryby. V obojím neuvěřitelně vynikal, rybám však dával přednost, a to byla věčná škoda pro naši rodinu a také pro švédskou firmu Elektrolux, kde dělal obchodního cestujícího s ledničkami a vysavači.

-------------------------------------------------------------------------------

Josef Škvorecký – Tankový prapor

„Soudruzi!“ Sešli jsme se, abychom provedli tak nějak prověrku, jak jsme splnili svůj závazek, který jsme si dali za dosažení hrdého titulu nositele odznaku Julia Fučíka, který nás vždycky a stále znovu tak nějak nabádal, a jak to nakonec řekl soudruh Lenin: Učit se, učit se!“ odmlčel se, pak si ještě na něco vzpomněl a dodal: „Učit se!“ a měl pocit, že jim to řekl dobře, ale že tomu ještě cosi chybí. Proto pokračoval:

„Musíme se učit, a hodně učit, musíme, jak řekl, ve všem dohnat a předehnat kapitalistické mocipány, a proto, soudruzi, abychom po vzoru Olega Koševého a Pavlíka Morozova….

….tak nějak dovedli – uměli – znali, co nás učí náš lid a jeho veliký vůdce a učitel, generalissimus Josef Visarionovič Stalin a abychom nakonec dobře splnili úkoly naší bojové a politické přípravy na sklonku výcvikového roku tisíc devět set padesát tři. Tak soudruzi!“ řekl. „Tak abychom začli, vezmeme si nejprve, abychom si tak nějak lépe rozproudili diskusi, třeba něco z výběrových knih. Souhlasíte, soudruzi?“ Otočil se na komisi s nejasným dojmem, že úvodní projev mu nevyzněl tak, jak měl. Komise přikývla.

------------------------------------------------------------------------------

Michal Viewegh – Báječná léta pod psa

Kariéra Kvidova otce skončila na sklonku léta roku devatenáct set sedmdesát sedm, a to tak rychle, jak náhle začala.

Už během předcházejícího podzimu se však odehrála jedna zdánlivě bezvýznamná příhoda, v níž by kdosi, kdo má pro takové věci smysl, mohl spatřovat jakousi předehru, jakýsi první symptom budoucí krize: Malý Paco – naprosto stejným způsobem jako kdysi jeho bratr – shodil při kuželkách ve školce zasklený obraz prezidenta, tentokrát ovšem nikoli již Ludvíka Svobody, nýbrž Gustáva Husáka.

Padající rám s dlouhými ostrými střepy ani tentokrát nikoho naštěstí nezranil. Přesto se bohužel nedalo jednoznačně říci, že by shozený obraz nikomu neublížil: Jedna ze starších učitelek si totiž okamžitě vybavila týž incident s Kvidem a na potkání to každému vyprávěla coby neuvěřitelnou náhodu. Dotyčná epizoda tak záhy vešla v obecnou známost a ne každému to připadalo pouze zábavné.

„Dávej si na tyhle věci pozor,“ řekl Kvidovu otci Šperk. „Lidi v tom můžou vidět souvislost!“

„Je to dítě…,“ omlouval Paca rozpačitě otec.

„A právem!“ řekl Šperk. „Nepodceňuj to.“

--------------------------------------------------------------------------

Romain Rolland – Petr a Lucie

A Petr ucítil na rtech její rty a vášnivé zuby. Stáli tak v objetí a chvějíce se v temnotách ulice. Na několik kroků od nich lidé vyběhnuvše z domů vytahovali z trosek rozbitého fiakru dokonávajícího kočího…(…)

Petr a Lucie stáli strnulí hrůzou a přitisknutí k sobě tak těsně, že se jim potom, když se v nich probudilo zase vědomí, zdálo, že jejich těla byla v tom objetí nahá. (…)

„Pojďme domů!“ řekla Lucie, zachvácena jakousi posvátnou hrůzou. A odváděla ho. (…)

„Miláčku!“ řekli si oba.

„Kdy budu tvůj?“ zeptal se. (Nebyl by se odvážil zeptat: „Kdy budeš má?“)

Lucie si toho všimla a dojalo ji to.

„Miláčku drahý,“ řekla mu, „již brzy! Nespěchej!“(…)

„Do Velikonoc?“ zeptal se. (Velikonoce byly toho roku posledního března.)

„Ano! Do Vzkříšení.“

„Ach,“ zvolal Petr, „před vzkříšením je vždycky smrt.“(…)

„Dnes večer to bylo naše zasnoubení,“ řekl Petr.

----------------------------------------------------------------------------

Ernest Hemingway – Stařec a moře

Při třetí obrátce rybu poprvé uviděl.

Uviděl ji nejprve jako temný stín, jemuž trvalo tak dlouho, než proplul pod člunem, že jeho délce nemohl uvěřit.

”Ne,” prohlásil hlasitě. ”Tak veliká být nemůže.”

Ale byla veliká, a když dokončila tenhle okruh, vynořila se k hladině ve vzdálenosti pouhých třiceti metrů a stařec viděl její ocasní ploutev vyčnívat z vody. Byla vyšší než veliká kosa a odrážela se bledě nafialovělou levandulovou barvou od temně modré vody. (…)Pohnul jsem s ní, opakoval si v duchu. Možná, že teď ji převrátím. Táhněte, ruce! Držte, nohy! Hlavo, vydrž! Udělej mi to k vůli! Nikdy jsi mě nezklamala. Tentokrát ji převrátím na bok! (…)

”Rybo,” oslovil ji stařec. ”Rybo, vždyť stejně umřeš. Musíš přitom zabít i mě?”

Takhle nic nedokážu, napadlo ho. Měl v ústech příliš vyschlo, aby promluvil nahlas, ale pro vodu teď nemohl sáhnout. Musím ji dostat po bok loďky tentokrát, umiňoval si v duchu. Moc už těch obrátek nevydržím. Ale vydržíš! okřikl sám sebe. Vydržíš to donekonečna.

-----------------------------------------------------------------------

William Styron – Sophiina volba

Sophie, zajíkajíc se hrůzou, užuž měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: „ Smíš si nechat jedno děcko.“

„Bitte?“ vyjekla Sophie.

„Smíš si nechat jedno děcko,“ opakoval. „Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?“(…)

„Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu – máš volbu.“ (…) „Ich kann nicht wählen!“vykřikla. (…)

Vůbec tomu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebně zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.

„Nenuťte mě volit,“ šeptala v úpěnlivé prosbě. „To přece nemůžu.“

----------------------------------------------------------------------------

Joseph Heller - Hlava XXII

40. Hlava XXII

Má to prý však ještě jeden háček, ale z toho by je hlava bolet nemusela.

„Hlava XXII?“ zeptal se Yossarian.

„Správně,“ přisvědčil sladce podplukovník Korn, který se jako vždy cítil nejlépe, když mohl být maximálně cynický. Předtím nonšalantním mávnutím ruky a přezíravým pokynem hlavy propustil Yossarianův početný doprovod. „Koneckonců není přece možné, abychom vás jen tak beze všeho poslali domů, když si zamanete, že nebudete lítat, a ostatní drželi dál tady. To by vůči nim nebylo fér, nemyslíte?“

„To je fakt!“ vybuchl plukovník Cathcart a začal podusávat po kanceláři sem a tam a supěl a odfrkoval jako rozzuřený býk. „Nejradši bych mu svázal ruce a nohy a hodil ho do letadla při každé akci. Nic jiného by si nezasloužil.“

-----------------------------------------------------------------------------

J.R.R.Tolkien – Hobit

Neočekávaný dýchánek

  V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit. Nebyla to žádná ošklivá, špinavá, vlhká díra, plná konečků žížal a páchnoucí slizem, ani vyschlá, holá písčitá jáma, kde by se nedalo na nic sednout a ničeho se najíst: byla to hobití nora, a to znamená komfort. Měla dokonale okrouhlé dveře jako okénko lodní kajuty, nalakované nazeleno a s nablýskaným žlutým knoflíkem mosazné kliky přesně uprostřed. Dveře vedly do předsíně jako do válcovitého tunelu, velmi komfortního tunelu bez kouře, se stěnami obloženými dřevěným táflováním a s kachlíčkovanou podlahou pokrytu koberci, zařízeného leštěnými křesly a velikou spoustou věšáků na klobouky a kabáty, poněvadž hobit rád přijímal návštěvy. Tunel se vinul hezký kousek cesty dost hluboko, ale ne docela přímo do úbočí kopce - Kopce s velkým K, jak mu říkali všichni obyvatelé na míle kolem, - a z tunelu vedlo mnoho okrouhlých dvířek napřed na jednu stranu a potom na druhou.

-------------------------------------------------------------------------------

George Orwell – Farma zvířat

 Pak Kuliš, který psal nejlépe, vzal mezi své dva paznehty štětec, zamazal nápis PANSKÁ FARMA a na jeho místo napsal FARMA ZVÍŘAT. Tak se ode dneška měl statek jmenovat. Potom se vrátili na dvůr. Kuliš s Napoleonem nechali přinést žebřík a opřeli jej o vrata stodoly. Vysvětlili zvířatům, že se jim po třech měsících intenzívního studia podařilo soustředit zásady animalismu do sedmi přikázání, která nyní napíšou na zeď. Tato přikázání jsou nezměnitelné zákony, jimiž se na farmě musí zvířata vždy řídit. (…)

SEDM PŘIKÁZÁNÍ

1. Každý, kdo chodí po dvou nohách, je nepřítel.

2. Každý, kdo chodí po čtyřech nohách nebo má křídla, je přítel.

3. Žádné zvíře nebude chodit oblečené.

4. Žádné zvíře nebude spát v posteli.

5. Žádné zvíře nebude pít alkohol.

6. Žádné zvíře nezabije jiné zvíře.

7. Všechna zvířata jsou si rovna.

"A nyní, soudruzi," volal Kuliš, odhazuje štětec, "vzhůru na senoseč! Učiňme otázkou cti mít sklizeno dříve, než míval Jones a jeho lidé." 

--------------------------------------------------------------------------------------

Samuel Beckett – Čekání na Godota

ESTRAGON (po velmi vzrušených gestech a nesouvislých slovech)

Proč mě nikdy nenecháš spát?

VLADIMÍR

Cítil jsem se osamělý.

ESTRAGON

Zdálo se mi, že jsem šťastný.

VLADIMÍR

Zabils čas.

ESTRAGON

Zdálo se mi, že...

VLADIMÍR

Mlč! (Pauza)

Zajímalo by mě, zda je opravdu slepý.

ESTRAGON

Kdo?

VLADIMÍR

Tvrdil by skutečný slepec, že nevnímá čas?

ESTRAGON

Kdo?

VLADIMÍR

Pozzo.

ESTRAGON

On je slepej?

VLADIMÍR

Říkal to.

ESTRAGON

No a?

VLADIMÍR

No a mně se zdálo, že nás vidí.

-----------------------------------------------------------------------

Umberto Eco – Jméno růže

    „Čí tvář?“ zeptal jsem se vyděšeně.

    „Jorgovu. V té tváři zpustošené nenávistí vůči filozofii jsem poprvé spatřil portrét Antikrista, který nepřišel z kmene Juda, jak tomu chtějí ti, kdož ho ohlašují, ani z daleké země. (…)

Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotni zemřít za pravdu …(…)

Jorge vykonal ďábelské dílo, protože miloval tak slepě svou pravdu, že se odvážil všeho, jen aby zničil lež. Jorge se obával druhé Aristotelovy knihy, protože možná opravdu učila, jak znetvořit tvář každé pravdy, abychom se nestali otroky svých představ…“ (…)

    „Ale mistře,“ opovážil jsem se pronést zarmouceně, „mluvíte tak teď, protože jste raněn do hloubi duše. Ale pravda přece je, ta pravda, kterou jste objevil dnes večer, ta pravda, na kterou jste přišel, když jste vykládal stopy, které jste během minulých dnů objevil. Jorge zvítězil, ale vy jste zvítězil rovněž, protože Jorge musil odkrýt své pikle...“

    „Žádné pikle nebyly,“ řekl Vilém, „a já jsem je objevil omylem.“

-----------------------------------------------------------------------------

Vladimir Nabokov – Lolita

    „To budem spát v jednom pokoji?“ řekla Lo a v obličeji jí to dynamicky škubalo jako vždycky – ani rozzlobeně, ani znechuceně, ale prostě dynamicky −, když chtěla dodat otázce zvlášť procítěný důraz.

    „Poprosil jsem o přistýlku. Vyspím se na ní, jestli chceš.“

    „Ty ses zbláznil,“ řekla Lo.

    „Proč, drahoušku?“

    „Protože, dra-hou-šku, až na to přijde dra-hou-šek máti, tak se s tebou rozvede a mě zaškrtí.“ (…)

   

    „Koukej Lo. Udělejme si jednou provždy jasno. Z čistě praktických důvodů jsem tvůj otec. Cítím k tobě velikou něhu. V nepřítomnosti tvé matky za tebe zodpovídám. Nejsme bohatí, a když budeme cestovat, budeme muset – spoustu věcí budeme prostě prožívat spolu. Dva lidé, kteří sdílejí jeden pokoj, vstupují nevyhnutelně do jakéhosi – jak bych to řekl – jakéhosi −“

    „Krvesmilství, chceš říct,“ řekla Lo a odkráčela do šatníku, vzápětí s rozpustilým zlatavým hihňáním vyšla ven, otevřela vedlejší dveře, a teprve když svýma podivnýma kouřovýma očima opatrně nakoukla dovnitř, aby se zase nespletla, odebrala se do koupelny.