TEXTY - Z - 1

--------------------------------------------------------------------------------

Kosmas - Kronika česká

  1. Čechy a jejich osídlení

Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli – neznámo s kolika lidmi – hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl. Tehdy starosta, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil k své družině: „… To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám – jak se pamatuji – častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná.

… Ale když takový, tak krásný a tak velký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“ Ti hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: „Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?



VÝSTAVA

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ


 od 06.10.2013 - 07.07.2014

V Národním muzeu se od 6. října 2013 do 7. července 2014 koná výstava s názvem Staré pověsti české. Věnuje se souboru legend a pověstí o nejstarších dějinách Čechů, který vznikal postupně v průběhu pěti století.

Výstava je určená dětem i dospělým, všem, kteří se chtějí poučit, ale i pobavit. Návštěvníci se mohou těšit na středověké rukopisy, renesanční rytiny, barokní obrazy, ale také
ilustrace z dětských knížek a humoristických časopisů, exkluzivní archeologické nálezy s odbornými popisy i počítačové hry.

                                    Na Vaši návštěvu se těší pracovníci Muzea

(Zdroj : https://www.nm.cz/vystava-detail - upraveno)

--------------------------------------------------------------------------------------------

William Shakespeare - Romeo a Julie

 Romeo : Nevím, jakým jménem

 se před tebou mám nazvat, světice.

 Mé vlastní jméno se mi protiví,

 když je tvůj nepřítel. Mít napsáno

 to svoje jméno, roztrhal bych je.

Julie : Vyslechla jsem jen několik tvých slov,

a přece poznávám, čí je to hlas.    

Nejsi ty Romeo a nejsi Montek?

Romeo : Ten ani ten, když oba nemáš  ráda.

Julie : Jak se to stalo, že jsi tady? Proč?

Není tak snadné přelézt tamtu zeď,

a jsi-li ten, kdo jsi, smrti ti tu hrozí,

kdyby tě zastih někdo z mého rodu.

Romeo : Přísahám při měsíci, co tu kropí

z nebeské výše koruny všech stromů –

Julie : Ne, při něm nepřísahej! Noc co noc,

jak krouží nebem, mívá jinou tvář –

i ty by ses tak měnil.

Romeo : Při čem tedy?

Julie : Nepřísahej mi vůbec, nebo chceš-li,

přísahej při sobě – ty jsi ten bůh,

k němuž se modlím. Potom uvěřím.

                                                
                                                                                  V Praze dne 6.února 1964

       Vážený Mistře,

od té doby, co jste nás opustil, svět se zmenšil a času ubylo...Je nás mnohem více na Planetě, než bývalo Vašich současníků. Pojem vzdálenosti netrvá. Můžete se dívat současně v Praze a v Londýně na pohřeb zavražděného panovníka, na pohřeb,
který se ubírá ulicemi daleko v Novém světě v téže chvíli, v téže vteřině, ve které jej vidíme a slyšíme v Praze nebo u Vás ve Stratfordu....

Vy jste psával svá díla brkem, nemýlím-li se. Na papíře rozhodně ne tak hladkém, jako umíme vyrobit dneska. Inkoustem patrně z duběnek. Při louči, domnívám se. My píšeme na psacích strojích. Několik kopií najednou. Diktujeme do diktafonů....

Vašim očím neušlo, že Vaše stará planeta je opět plná postav Vašich her, že naše jeviště je Vaše jeviště. Ve Vašich hrách, Mistře, jsou odpovědi na všechny otázky, na které se člověk odváží ptát....                     

                            Váš veliký obdivovatel JAN WERICH          

                                ( Zdroj : J. Soukal, Čítanka pro I. ročník gymnázií, 2001 )





------------------------------------------------------------------------------------

Molière - Lakomec

Kleant : A co to je?

Čipera : Pokladna vašeho otce. Vypálil jsem mu ji.

Kleant : Jak jsi to provedl?

Čipera : Všechno vám povím. Ale teď se spasme! Slyším ho křičet.

7.výstup

Harpagon : (sám – vbíhaje bez klobouku, křičí už ze zahrady)

                Zloděj! Vrah! Loupežník! Chyťte ho! Chyťte ho! Ó spravedlnosti! Spravedlivé nebe! Jsem ztracen! Jsem zničen! Zabili mě! Ukradli mně peníze! Kdo to může být? Kam se poděl? Kde vězí? Kde se schoval? Co podniknout, abych ho dopadl? Kam se rozběhnou? Není snad tam? Nebo tady? Kdo je to? Stůj!

      (Chytaje sám sebe za ruku)

                Vrať mi mé peníze, taškáři…Ach, to jsem já. Už se mi z toho plete rozum, a já nevím, kdo jsem, kde jsem a co dělám. Achich! Mé milé peníze! Mé chudinky penízky! Oloupili mě o vás, vy moji hodní přátelé…

-----------------------------------------------------------------------------------

 Daniel Defoe - Robinson Crusoe

Jednou, když Robinson spolu s Pátkem vyráběli šípy, zeptal se Robinson:

"Pověz mi, Pátku, jak se jmenuje ostrov, z kterého ty pocházíš?“

"Země za měsícem.“ (…)

 

A proč tě vaši lidé neosvobodili?“

"Nepřátelé nás odvezli v člunech na moře.“

"A co dělá tvůj kmen, když zajme nepřátele?“

"Zajatce sní.“

"A proč jíte zajaté bojovníky?“

"Zajatce obětujeme bohu ohně. Kdo sní zajatce, je statečný a silný. Statečnost nepřátel přenese bůh na živé bojovníky.“

"A jedí vaši lidé zajatce také na tomto ostrově?“

"Ano.“

"Proč jezdíte právě na tento ostrov?“

"Zde je bůh ohně. Zde nesmí žít nikdo z lidí. Bůh by ho zahubil.“

"Tak bůh ohně bydlí tu na ostrově? A kde? Žiji tu již mnoho let a nikdy jsem ho neviděl.“

"Bůh ohně bydlí na vrcholu hory. Když se rozhněvá, třese celou zemí, horu zapálí ohněm, spálí stromy, zvěř a spálil by i lidi.“

Robinson pochopil, proč divoši nehledali zmizelé druhy. Neodvážili se ze strachu dál na ostrov, aby nebyli zničeni bohem ohně. Proto také zůstal tento ostrov, jinak velmi úrodný, divochy neobydlen.

 --------------------------------------------------------------------------------

Karel Jaromír Erben - Kytice

Pojď si proň, ty polednice,

pojď, vem si ho zlostníka!“ –

A hle, tu kdos u světnice

dvéře zlehka odmyká.

 

Malá, hnědá, tváři divé

pod plachetkou osoba,

o berličce, hnáty křivé,

hlas – vichřice podoba!

 

„Dej sem dítě!“ – „Kriste pane!

odpusť hříchy hřísnici!“

Div že smrt ji neovane,

ejhle tuť – polednici!

 

Ke stolu se plíží tiše

polednice jako stín;

matka hrůzou sotva dýše,

dítě chopíc na svůj klín.

 

A vinouc je, zpět pohlíží –

běda, běda dítěti!

Polednice blíž se plíží,

blíž – a již je v zápětí.

 

Již vztahuje po něm ruku –

matka tisknouc ramena:

„Pro Kristovu drahou muku!“

klesá smyslů zbavena.

--------------------------------------------------------------------------------

Karel Havlíček Borovský - Tyrolské elegie

Teď, měsíčku, nechme elegie
a přejděme v heroický tón:
nebo co ti teď chci vypravovat,
to byl čertův shon.

 

Cesta z Reichenhallu do Waidringu,
ty ji musíš taky dobře znát,
ta se nedá žádnou ordonancí
přeoktrojovat.

 (…)

Hory, skály ohromnější ještě,
než jest hloupost mezi národy,
vedle cesty propast bezedná jak
drška armády.

 

Temná noc jak naše svatá církev
a my jedem s kopce jako mžik;

darmo křičí Dedera: "Drž koně!" -
prázdný je kozlík.

 

Kočár praští a koně ve větru,
již je ďábel horempádem nese,
a postiljon někde tam za kopcem
do dýmky si křeše.

(…)

Ach ty světe, obrácený světe!
Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž,
ale s panem delikventem samým
kluše ekypáž!

 

Ach ty vládo, převrácená vládo!
národy na šňůrce vodit chceš,
ale čtyřmi koňmi na opratích
vládnout nemůžeš! –

(…)

Tak jsem s chladnou resignací v hlavě,
v hubě ale vřelou cigáru,
čerstvěj než cár ruský přijel k poště
v dobrém rozmaru.

.............................................................................................................

Božena Němcová - Divá Bára

Pana správce jak by studenou vodou polil; už mu ani nechutnalo a raději by se byl viděl doma na posteli. Jen to ho zdrželo, že s ním půjdou průvodčí. — Vlček ale měl již trochu v hlavě, pacholek při nalívání si přihnul, myslil si: není to každý den, — i nedbali jít, až bylo již po desáté. — Tu teprv se vypravili na cestu. Správec, strachem vystřízlivělý, pozoroval, že oba jeho průvodčí ochmeleni jsou; šněrovali po cestě jeden sem a druhý tam. Nebylo s nimi řeči — a pan správec byl v smrtelných ouzkostech, ačkoliv si ještě naději dělal, že strašidlo ten den nechodí. — Ach, on se na ten den tak těšil, všecko měl pěkně vypočteno a všecko se mu zbryndalo.

     Noc byla jasná dost, bylo vidět od vesnice až k lesu; už byli pocestní nedaleko, když tu najednou z lesa vystupuje vysokánská — alespoň se jim tak zdálo — bílá postava, přímo k nim. — Správce vykřikl a jako špalek na zem se převalil; kostelník mžikem vystřízlivěl, dal se na útěk, jen pacholek zůstal jako sloup stát, — když ale postava bílou rukou odhrnula zahalení a umrlčí obličej mu ukázala a zuby naň vycenila, vlasy mu vyvstaly dubkem, hrůza ho obešla i sklesl vedle správce na kolena. — Postava si ho ale nevšimla, silnou rukou pozdvihla správce se země a zahoukla mu dutým hlasem do uší: „Jestli se ještě jednou na faře ukážeš co ženich, je po tobě veta!" — To dořekši, kráčela dlouhým, zvolným krokem k dědině.

---------------------------------------------------------------------------

Victor Hugo - Chrám Matky Boží v Paříži

Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: „To tě odnaučí nás probouzet v noci tím zatraceným zvoněním!“[…]

V tom okamžiku spatřil, že obecenstvo se rozestupuje. Z davu vystoupila podivně oděná dívka. Doprovázela ji malá bílá kozička s pozlacenými růžky. Dívka nesla v ruce tamburínu.

Oko Quasimodovo zajiskřilo. Byla to cikánka, kterou se včera v noci pokusil unést, šeredný kousek, za nějž, jak nejasně cítil, byl nyní právě trestán. […] Nepochyboval o tom, že dívka se mu přišla pomstít a zasadit mu ránu jako všichni ostatní.

Viděl, jak rychle vystupuje po žebříku. Dusil se hněvem a zlostí. Byl by si přál, aby mohl pranýř skácet, a kdyby blesk z jeho oka mohl usmrcovat, cikánka by byla bývala rozdrcena dřív, než vystoupila na plošinku.

Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým ústům.

------------------------------------------------------------------------------

Alexandr Sergejevič Puškin - Evžen Oněgin

/XXXII/

Taťjana vzdychla, zachvěla se,

list zašustil jak ve větru...

lepivý proužek na obálce

nevlhne pod dotekem rtů.

Poklesla hlava k jedné straně,

z košilky volně zavázané

vyklouzlo bílé rameno ...

 

Už luna s jitřní proměnou

ztrácí třpyt, hasne. Nad úvozy

stoupá dech mlhy. Zajiskří

hned splav, hned potok. Pastýřský

budíček celou vísku vzbouzí,

všem dobré ráno přeje ... jen

Taťjana neví, že je den.

------------------------------------------------------------------------------------

Josef Kajetán Tyl - Strakonický dudák  

  Jednání první  : Před hospodou ve vsi o pěkné hodince. Děti a děvčata hledí oknem do šenkovny. — Je právě po tanci; ještě je slyšet vejskání, tleskání a dupání.

Výstup druhý : Kalafuna s houslemi v ruce. Švanda s dudami Předešlí.

KODĚRA: Tolary?

 

 KALAFUNA: Ale copak je to, mládenci? Střelil do vás někdo jako do vrabců na hrachovišti, že máme na holé stěny zevlovat? Hezky do kola, sousede! Zahrajeme vám něco od podlahy!

ŠAVLIČKA: Buď rád, skřípale, že tě nikdo neposlouchá!

KALAFUNA: Skřípale? Hehe! Kdybych tě neznal, Šavličko, myslil bych, že mi chceš dělat žluč. Já jsem starý primarius!

ŠAVLIČKA: Ty? To si přijď k nám primariusa poslechnout, když přijede takhle ňáký z Babylonu — nebo odkuďsi. Ten hraje, až potí krev a posluchači dostávají křeče.

KODĚRA: Ale jdi!

KALAFUNA: Hehe, to by byla pěkná muzika!

ŠAVLIČKA: To je taky muzika! Právě v tom vězí teď všechno umění. Teď se nesmí hrát (nápodobí housle) tydli dyty, tydlity — to by nabral; nynčko to musí chodit: šrum, šrum!, to padají tolary!

KODĚRA: Tolary?

------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 Karel Hynek Mácha - Máj

 

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,

lehounký větřík s nimi hraje;

a vysoko – v daleké kraje

bílé obláčky dálným nebem plynou,

a smutný vězeň takto mluví k nim:

„Vy, jenž dalekosáhlým během svým

co ramenem tajemným zemi objímáte,

vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,

vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,

v tiché se slzy celí rozplýváte,

vás já jsem posly volil mezi všemi.

Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,

i tam, kde svého naleznete břehu,

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlasť jedinou i v dědictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou! –

----------------------------------------------------------------------------------------

Nikolaj Vasiljevič Gogol - Revizor
 

Jednání třetí – výstup šestý

(Předešlí, Anna Andrejevna a Mášenka)

ANNA ANDREJEVNA: My provinciální lidé z venkova ...

CHLESTAKOV: Och, vždyť venkov má také své půvaby: šumivé háje, bublavé potůčky ... s Petěrburgem se to ovšem srovnat nedá! Och, Petěrburg! Tam je život, na mou duchu! Vy si snad myslíte, že já tam jen opisuju nějaká akta; ne, ne, ne, náš sekční šéf je se mnou jedna ruka. Poklepá mi každou chvíli na rameno a povídá: „Přijď k nám, přece, kamaráde, na oběd!“ (k direktoru) Ale co stojíte, pánové, račte se taky posadit!

POLICEJNÍ DIREKTOR: V naší šarži může člověk postát.

ARTĚMlJ FILIPOVIČ: My postojíme.

LUKA LUKIČ: Neračte se obtěžovat.

CHLESTAKOV: Posaďte se, pánové, bez ohledu na šarže. Já nemám velké ceremonie rád. Naopak, já vždy hledím proklouznout co nejnepozorovaněji. Ale to nejde, to vůbec nejde! Já jen tak vyjdu − a už si lidé špitají: „Tamhle jde − povídají tamhle jde Ivan Alexandrovič!“

-------------------------------------------------------------------------------
Jan Neruda - Balady a romance

Romance helgolandská

 

Bouř žene koráb u divokém běhu.
John lampu klamnou k skále přivěsil
a dí: „Bůh žehnej břehu!“

 

A koráb k světlu žene se a v trysku
se náhle přes úskalí překotil,
a stěžněm vězí v písku.

 

John zavejsknul si ve syčící pěnu:
„Má dceruška si chystá veselku,
dnes pomohu jí k věnu!“

 

A člunek jeho jako liška běží
po těžkých vlnách tam, kde zvrhlá loď
jak černá rakev leží.

 

John naslouchá a vytřešťuje zraky —
„Aj pakli jedna půle bude má,
toť bude druhá taky!“

(…)

Až po svítání, v bílé ranní době
zas sekyru svou v koráb zaráží,
a uvnitř již jak v hrobě.

 

Již voda otvorem si cestu klestí,
teď vyhoupla si první mrtvolu,
John rychle po ní pěstí.

 

Tvář mrtvou k sobě obrátil: „Eh kletě!
je po svatbě — já tady za vlasy
mrtvého držím zetě!“

---------------------------------------------------------------------------------------

Alois Jirásek - Staré pověsti české

Každý stál nehnutě, boje se, aby ani šlápnutím nerušil, a hleděl na mladou kněžnu, stojící v jejich čele. Líce se jí zjasnilo u svatém, náhlém nadšení, kterým i zraky jí vzplály. Posvátný strach zavanul družinou a dotkl se srdce všech.

Libuše u vytržení…mluvila prorockým duchem: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud zdáli, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohražuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž vystavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“

Umlkla. Byla by více mluvila; náhle však pohasl žár nadšení, neb věští duch od ní odstoupil.I hned šli za řeku na vrch do starého lesa, a nalezše tam muže při díle, jak Libuše viděla a řekla, jali se na tom místě stavěti hrad. Stavěli, vystavěli, pevně jej ohradili, nejvíce na západ k Strahovu lesu, neb tu byl hrad nejpřístupnější. Příkop hluboký a val vysoký tam zdělali, na vale hradbu roubenou, v ní i nad branou vysoké sruby. Do jejich stěn natloukli dřevěných hřebů a pak je hlínou promíšenou slámou ohodili. Tak sruby lepence udělali, aby byly jistější proti ohni a proti zápalným střelám.

I byl hrad Praha řečený velice pevný a panoval pak vedle Vyšehradu celé české zemi.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Alois a Vilém Mrštíkovi - Maryša

 Výstup šestý

Maryša ( zastaví se na prahu druhé světnice, ohlídne se za sebe a spočine pohledem na stařence. Chvíli na ni hledí, pak jde k ní, poklekne a vezme ji důvěrně za ruku ):

Babičko zlatá! Co vy temu říkáte?

Babička: Eno ( povzdychne si a ohlíží se po dveřích, neposlouchá-li někdo. Po delší chvíli zvolna, slovo za slovem, mezi každou větou přestávka, tónem přímým, rovným, klidným, beze vší třaslavosti v řeči ) Já su sama nad tém hlópa. Bévá temu tak aji tak. Je to s tebó, dceruško, zlý. Doma ti nečeká než nadávání a bití, a tak nevím opravdu, jak bych ti dobře poradila. Do lidí člověk nevidí a do tebe taky ne.  A potom si myslím, máš-li Františka ráda, už je ti to jedno. Jemu tě nedajó – na to nemysli – a tak, odende-li Vávra,  přinde druhé, zas třetí--- Petr nebo Pavel—Tak nezvostaneš, jednó se vdát musíš.

Maryša (vstává, sáhne si rukou na čelo): Stařenko,  (vyděšeně) jak to mluvíte?

Babička (vstává utírajíc si potají zástěrou slzu; ohlíží se. Po chvíli):  Eh, já ti nemůžu říct: braň se. (Trpce.) A radši se mě nepté. (Ohlíží se.)

 

--------------------------------------------------------------------------------------------