texty vú - 3

K.Čapek - Povídky z jedné kapsy

Zločin na poště

“Pane, Spravedlnost,” řekl četnický strážmistr Brejcha. “To bych rád věděl, proč to je na obrazech taková ženská s kšandou na očích a s vážkami, jako by prodávala pepř. Já bych mínil, že Spravedlnost vypadá jako četník. To byste nevěřil, co věcí my četníci rozsoudíme bez soudce, bez vážek a bez takových cavyků. V menších případech dáme po hubě a ve větších případech si odepneme řemen; to je v devadesáti případech ze sta celá spravedlnost. A já vám povím, pane, že tuhle jsem já sám usvědčil dva lidi z vraždy a sám jsem je odsoudil k spravedlivému trestu a trest jsem vykonal, a nikomu jsem o tom nehlásil ani slovo.

Tak počkejte, vám to teda řeknu. No jo, vy se pamatujete, pane, na tu slečinku, co tady v obci byla přede dvěma lety na poště. No právě, Helenka se jmenovala. Taková hodná a milá holka, hezká jako obrázek. Bodejť byste se na ni nepamatoval. Tak ta Helenka, pane, se loni v létě utopila; skočila do rybníka a šla asi padesát metrů, než přišla do hloubky. Teprve za dva dny vyplavala. A víte, proč to udělala? V ten den, kdy se utopila, přišla najednou z Prahy revize na poštu a našla, že Helence chybí v kase dvě stovky. Mizerné dvě stovky, pane. Trouba revizor teda řekl, že to musí hlásit dál a že se to bude vyšetřovat jako zpronevěra. Ten večer, pane, se Helenka z hanby utopila. (…)

…vždyť ona nepotřebovala krást; její tatík byl mlynář tamhle z té druhé strany, a ona šla na poštu jen z takové té ženské ctižádosti, že se sama uživí. Tatíka jsem dobře znal; pane, to byl nějaký písmák a krom toho evandělík; a já vám řeknu, tihle evandělíci a duchaři u nás nikdy nekradou. Jestli ty dvě stovky na poště chybí, to by je musel ukrást někdo jiný. Tak jsem, pane, té mrtvé holce tady na té hrázi slíbil, že to tak nenechám.

F.Kafka - Proměna

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl

hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima. Co se to se mnou stalo? pomyslel si.

Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami, Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží - Samsa byl obchodní cestující -, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí.

…

Když časně ráno přišla posluhovačka - samou vervou a spěchem, přestože ji už často prosili,

aby to nedělala, tolik bouchala dveřmi, že jak přišla, nedalo se už v celém bytě klidně spát -,

neshledala při své obvyklé krátké návštěvě na Řehořovi nic zvláštního. Myslela, že leží naschvál tak nehnutě a hraje si na uraženého; vždycky si myslela, že je schopen všelijakých

nápadů. Protože držela náhodou v ruce dlouhý smeták, chtěla jím Řehoře ode dveří polechtat.:

Když to bylo bez výsledku, rozzlobila se a trochu do Řehoře: šťouchla, a teprve když ho bez

veškerého odporu odsunula; z místa, zpozorněla. Když pak brzy poznala, jak se věci mají, vyvalila oči, zahvízdla, dlouho však nemeškala, nýbrž prudce otevřela dveře do ložnice a hlasitě zavolala do tmy: "Pojďte se podívat, ono to chcíplo; leží to tam dočista chcíplé!" Manželé Samsovi se vztyčili v manželské posteli, a než si vůbec uvědomili, co jim hlásí, měli

co dělat, aby se vzpamatovali z leknutí, jež jim posluhovačka způsobila. v Pak ale pan a paní

Samsovi honem vylezli každý svou stranou postele ven, pan Samsa si přehodil přes ramena přikrývku, paní Samsová vyšla jen v noční košili; takto; vstoupili do Řehořova pokoje…

N.V.Gogol - Revizor

ANNA ANDREJEVNA: My provinciální lidé z venkova ...

CHLESTAKOV: Och, vždyť venkov má také své půvaby: šumivé háje, bublavé potůčky ... s Petěrburgem se to ovšem srovnat nedá! Och, Petěrburg! Tam je život, na mou duchu! Vy si snad myslíte, že já tam jen opisuju nějaká akta; ne, ne, ne, náš sekční šéf je se mnou jedna, ruka. Poklepá mi každou chvíli na rameno a povídá: „Přijď k nám, přece, kamaráde, na oběd!“ Do departementu zaskočím každý den jen tak na pár minut, abych rozdělil práci: tohle tak a onahle zas takhle. A už písař, taková kancelářská myš, se pustí do psaní - perem, tr, tr ... a jede. Chtěli mne už jmenovat ministerským asesorem, ale já povídám: nač? A sluha z našeho departementu běhává za mnou až na schody s kartáčem: „Dovolte, Ivane Alexandroviči, já vám přešoupnu botičky.“ (Direktoru) Ale co stojíte, pánové, račte se taky posadit!

POLICEJNí DIREKTOR: V naší šarži může člověk postát.

ARTĚMlJ FILIPOVIČ: My postojíme.

LUKA LUKIČ: Neračte se obtěžovat.

CHLESTAKOV: Posaďte se, pánové, bez ohledu na šarže. Já nemám velké ceremonie rád. Naopak, já vždy hledím proklouznout co nejnepozorovaněji. Ale to nejde, to vůbec nejde! Já jen tak vyjdu - a už si lidé špitají: „Tamhle jde - povídají tamhle jde Ivan Alexandrovič!“ A jednou, jednou mě dokonce pokládali za vrchního velitele: vojáci se vyřítí ze strážnice, vzdávají čest ... Potom mi důstojník, starý můj známý, povídal: „My tě, brachu, tenkrát měli skutečně za vrchního velitele.“

E.Hemingway - Stařec a moře

Při třetí obrátce rybu poprvé uviděl.

Uviděl ji nejprve jako temný stín, jemuž trvalo tak dlouho, než proplul pod člunem, že jeho délce nemohl uvěřit.

”Ne,” prohlásil hlasitě. ”Tak veliká být nemůže.”

Ale byla veliká, a když dokončila tenhle okruh, vynořila se k hladině ve vzdálenosti pouhých třiceti metrů a stařec viděl její ocasní ploutev vyčnívat z vody. Byla vyšší než veliká kosa a odrážela se bledě nafialovělou levandulovou barvou od temně modré vody. (…)

Stařec se teď potil, a nejen od slunce, při každé klidné a hladké obrátce, kterou ryba udělala, zkracoval šňůru a byl si jist, že po dalších dvou obrátkách bude mít příležitost harpunovat ji.

Ale musím se k ní dostat těsně, docela těsně, opakoval si v duchu. Nesmím se snažit zasáhnout ji do hlavy. Musím do srdce.

”Jen klid a sílu, dědku!” povzbudil se nahlas. (…)

Už dávno předtím si připravil harpunu, její lehké lanko bylo svinuto v kulatém košíku a na konci přivázáno k ouvazníku na přídi. (…)

Pohnul jsem s ní, opakoval si v duchu. Možná, že teď ji převrátím. Táhněte, ruce! Držte, nohy! Hlavo, vydrž! Udělej mi to k vůli! Nikdy jsi mě nezklamala. Tentokrát ji převrátím na bok! (…)

”Rybo,” oslovil ji stařec. ”Rybo, vždyť stejně umřeš. Musíš přitom zabít i mě?”

Takhle nic nedokážu, napadlo ho. Měl v ústech příliš vyschlo, aby promluvil nahlas, ale pro vodu teď nemohl sáhnout. Musím ji dostat po bok loďky tentokrát, umiňoval si v duchu. Moc už těch obrátek nevydržím. Ale vydržíš! okřikl sám sebe. Vydržíš to donekonečna.

J.K.Tyl - Strakonický dudák

 Před hospodou ve vsi o pěkné hodince. Děti a děvčata hledí oknem do šenkovny. — Je právě po tanci; ještě je slyšet vejskání, tleskání a dupání. Kalafuna s houslemi v ruce. Švanda s dudami Předešlí.

KALAFUNA: Ale copak je to, mládenci? Střelil do vás někdo jako do vrabců na hrachovišti, že máme na holé stěny zevlovat? Hezky do kola, sousede! Zahrajeme vám něco od podlahy!

ŠAVLIČKA: Buď rád, skřípale, že tě nikdo neposlouchá!

KALAFUNA: Skřípale? Hehe! Kdybych tě neznal, Šavličko, myslil bych, že mi chceš dělat žluč. Já jsem starý primarius!

ŠAVLIČKA: Ty? To si přijď k nám primariusa poslechnout, když přijede takhle ňáký z Babylonu — nebo odkuďsi. Ten hraje, až potí krev a posluchači dostávají křeče.

KODĚRA: Ale jdi!

KALAFUNA: Hehe, to by byla pěkná muzika!

ŠAVLIČKA: To je taky muzika! Právě v tom vězí teď všechno umění. Teď se nesmí hrát (nápodobí housle) tydli dyty, tydlity — to by nabral; nynčko to musí chodit: šrum, šrum!, to padají tolary!

KODĚRA: Tolary?

ŠAVLIČKA: Teď se vydělávají muzikou zlořečené peníze!

J.Wolker - Těžká hodina

Balada o snu

V špinavé ulici na předměstí
bydlel mládenec jménem Jan.
Měl dobré srdce, slabé pěsti
a modrou pracovní zástěru.

Městem se brouzdal k večeru
a ve světel barevném kolotoči
mu narůstaly bolavé oči,
jež všechno skutečně viděly
a do srdce krutě křičely:
 

Tady jsou paláce, — tady podkroví,
tady jsou sytí, — tady hladoví,
jedni jsou otroci, — druzí diktátoři
a všichni jsou choří.
Svět je jak srdce kulatý
a je-li do půle rozťatý,
— umírá.
(…)

V předměstské ulici bydlela též
dívka jménem Marie.
Na šicím stroji každého dne

deset košil ušije.

S Janem kdysi setkala se,
když večer v město pad,
Jan ji objal teple v pase
a povídal, že má ji rád.
Pak častěji spolu chodívali
a o lásku se dělívali.
(…)

Poslouchal mládenec jménem Jan,
pochopil muž to jménem Jan,
obtěžkal ruce a řekl jen:
„Zabiji sen."

(…)

Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
mezi nimi Jan a Marie,
svatí drží v rukou lilie,
muži kladiva a meče;
když velké sny se zabíjejí,
mnoho krve teče.

Musí se zabít,
musí se žít,
ruce jsou zbraně,
srdce štít!

K.H.Borovský - Tyrolské elegie

Teď, měsíčku, nechme elegie
a přejděme v heroický tón:
nebo co ti teď chci vypravovat,
to byl čertův shon.

Cesta z Reichenhallu do Waidringu,
ty ji musíš taky dobře znát,
ta se nedá žádnou ordonancí
přeoktrojovat.

 (…)

Hory, skály ohromnější ještě,
než jest hloupost mezi národy,
vedle cesty propast bezedná jak
drška armády.

Temná noc jak naše svatá církev
a my jedem s kopce jako mžik;

darmo křičí Dedera: "Drž koně!" -
prázdný je kozlík.

Kočár praští a koně ve větru,
již je ďábel horempádem nese,
a postiljon někde tam za kopcem
do dýmky si křeše.

(…)

Ach ty světe, obrácený světe!
Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž,
ale s panem delikventem samým
kluše ekypáž!

Ach ty vládo, převrácená vládo!
národy na šňůrce vodit chceš,
ale čtyřmi koňmi na opratích
vládnout nemůžeš! –

(…)

Tak jsem s chladnou resignací v hlavě,
v hubě ale vřelou cigáru,
čerstvej než cár ruský přijel k poště
v dobrém rozmaru.

J.W.Goethe - Utrpení mladého Werthera

18.července

"Viléme, čím je našemu srdci svět bez lásky! Čím je čarovná laterna magika bez světla! Sotva v ní rozsvítíš, promítnou se ti na bílé stěně nejpestřejší obrazy! I kdyby to bylo jen to, jenom pomíjející přeludy, dělá nás to vždy přece jen šťastnými, stojíme-li před tím jako svěží chlapci a jsme-li u vytržení nad kouzelnými vidinami. Dnes nemohl jsem k Lottě, neboť mě zdržela nevyhnutelná společnost. Co dělat? Poslal jsem k ní svého sluhu, jen abych měl kolem sebe někoho, kdo jí byl dnes nablízku. S jakou netrpělivostí jsem ho očekával, a jakou radostí jsem ho opět spatřil! Kdybych se nebyl styděl, byl bych jej nejraději uchopil za hlavu a políbil."

O bononském kameni se vypravuje, že položíme-li jej na slunce, přitahuje jeho paprsky a pak ve tmě chvíli září. A nejinak tomu bylo s mým sluhou. Vědomí, že její oči spočinuly na jeho obličeji, na jeho tvářích, na knoflících jeho kabátu a na límci jeho surtout, činilo mi to vše tak

svatým, tak drahým! V tu chvíli nebyl bych toho hocha dal ani za tisíc dolarů. Bylo mi tak blaze v jeho přítomnosti. - Chraň Bůh, aby ses tomu smál! Viléme, jde o přeludy, pociťujeme-li takové blaho?

F.M.Dostojevskij - Zločin a trest

Vtom se tiše otevřely dveře a do pokoje nesměle vešla nějaká dívka. Všichni se k ní udiveně a zvědavě otočili. Raskolnikov ji hned nepoznal. Byla to Sofja Semjonovna Marmeladovová. Poprvé ji viděl už včera, ale v takové chvíli, za takové situace a v takových šatech, že mu utkvěla v paměti úplně jiná podoba. (…)

„Ach..., to jste vy?“ řekl nadmíru překvapený Raskolnikov a náhle sám také upadl do zmatku.

Okamžitě si totiž uvědomil, že matka i sestra už z Lužinovy narážky v dopise vědí o jisté dívce „pochybné existence“. Právě protestoval proti Lužinově pomluvě a zdůraznil, že tu dívku viděl poprvé, a vtom k němu sama přichází. Uvědomil si i to, že ani slůvkem neprotestoval proti výrazu „pochybná existence“. To všecko mu ve vteřince nejasně prolétlo hlavou. Ale když se lépe podíval, najednou zjistil, že to ponížené stvoření je už ponížené tak, že k němu náhle pocítil soucit. A když pak viděl, jak sebou postrašeně trhla a už chce utéct, něco se v něm vzepřelo.

 (…)

Raskolnikovovi stoupla krev do bílého obličeje, oči mu zasvítily, cosi do něho náhle vjelo. „Maminko,“ řekl pevně a důtklivě, „to je Sofja Semjonovna Marmeladovová, dcera chudáka pana Marmeladova, kterého včera před mýma očima přejeli koně a o kterém jsem vám už říkal...“

Pulcherija Alexandrovna se podívala na Soňu maličko přimhouřenýma očima. Přestože byla velmi zmatena Roďovým upřeným a vyzývavým pohledem, nedovedla si toto potěšení odepřít. Duněčka se vážně a upřeně zahleděla přímo do tváře nebohé dívky a nechápavě si ji prohlížela. Soňa při představování znova zvedla oči, ale upadla do ještě většího zmatku.

B.Brecht - Žebrácká opera